34. kapitola - Nemocnice

2. února 2014 v 16:23 | Isa
Ještě pořád si nejsem jistá, jak to vyřeším s touhle povídkou. Jestli jí teda mám přidávat nějak pravidelně nebo to dělat jako do teď, prostě kdy se mi bude chtít, tak něco přidám. Fakt nevím. Možná, že bych mohla zkusit to s tím pravidelným přidáváním. Uvidíme.
Jak jste si užili ty jednodenní prázdniny? Já musím uznat, že ačkoliv to byl jenom jeden den, tak mi hodně pomohl. Opravdu jsem si odpočinula. Četla jsem, psala jsem a relaxovala. Teď už jen musím čekat do března na další prázdniny. :D Vzhledem k tomu, že únor je docela krátký, tak si myslím, že to nebude tak strašné. :D Uvidíme.





O několik minut později jsme už seděli v letadle, směr LA. Nervózně jsem si pohrávala s prsty, skousávala si spodní ret a rozhlížela se kolem, abych zjistila, jestli už je letadlo na tolik plné, abychom mohli vyrazit. Harry na tom nebyl o moc líp. Sice svou nervozitu nevyjadřoval typickými činy, jako kousáním nehtů nebo poklepávání nohou, nicméně mu to bylo vidět v obličeji. Natáhla jsem ruku, chytla tu jeho a pevně jí stiskla.
"Bude to v pořádku," řekla jsem, ačkoliv jsem se sama obávala, že neříkám pravdu. Cítila jsem, jak se jeho ruce chvějí a stisk zpevnila. On mi ho opětoval a smutně se na mě usmál.

Let jakoby trval déle než normálně. Je pravda, že do Ameriky jsem letěla jen jednou, ale prostě mi tenhle, pro mě až moc bdělý, let přišel mnohem delší než, když jsem tenkrát letěla s klukama na jejich koncert v MGS.
Abych byla upřímná, v těch šatech se opravdu necestovalo pohodlně. Zdála jsem si oblečená až moc formálně na tříhodinové cestování. Alespoň bych ocenila, kdybych se mohla přezout, protože ačkoliv jsem seděla, tak ty popruhy na botách byly moc utažené a zařezávaly se mi do kůže na nártu a na kotníku.
Zrovna, když jsem se chystala zout si je a zbytek letu strávit bez bot, z reproduktorů se ozvalo, ať se připoutáme, že budeme přistávat a to absolutně rozptýlilo mé myšlenky. Rychle jsem popadla pás a připoutala se, jako bych tím nějak urychlila přistání. Harry vedle mě, mě napodobil o něco pomaleji. Ruce se mu pořád klepaly. Za cestu jsme moc nemluvili. Vlastně skoro vůbec. Myslím, že jsme oba měli nad čím přemýšlet.

Když jsme nasedali do taxíku před letištěm, bylo krátce po jedenácté večer. Venku foukal poměrně chladný vítr a teplota se pohybovala kolem šesti stupňů. Harry ze sebe sundal sako a i navzdory tomu, že jsme si sedali do vyhřátého taxíku, beze slov mi ho přehodil přes záda. Tiše jsem mu poděkovala a nechala si od něj otevřít dveře. Posadila jsem se a chtěla jsem řidiči nadiktovat adresu, ale došlo mi, že vlastně nevím, ve které nemocnici Niall leží. Než jsem se na Harryho stihla otočit, abych se ho zeptala, navedl řidiče sám. Potom se obrátil k oknu a sledoval zářící město.
Nervozita ve mně každým metrem stoupala. Pevně jsem svoje ruce svírala v klíně, až mi zbělaly klouby. Pevně jsem si skousávala spodní ret a ignorovala dech, který se mi nebezpečně zrychloval. Hrdlo se mi začalo stahovat, netrvalo to dlouho a cítila jsem i horké slzy na tvářích. Sledovala jsem noční ulice LA a snažila se rozmrkat slzy. Zároveň jsem se snažila ztišit mé vzlyky. Třásla se mi ramena.
"Amy," oslovil mě naléhavě Harry. Polkla jsem a otočila se k němu. "Pojď sem, zlato." Přitáhl si mě blíž, takže jsem seděla uprostřed zadních sedaček. Úmyslně jsem se nedívala do zpětného zrcátka, abych se tam nesetkala s pohledem řidiče.
"Omlouvám se, že jsem s tebou nekomunikoval," konejšivě mě hladil rukou po rameni a opřel si svou bradu o temeno mojí hlavy. "Já jen…jsem z toho na prášky, nevím, co nás v té nemocnici čeká, jediné, co vím, je, že měl autonehodu, ale víc mi prostě nechtěli říct. Je to strašně frustrující a já jsem opravdu zoufalý! Jestli se mu něco stane, tak to nepřežiju, nikdo z nás."
"Já vím, nejsi sám," zamumlala jsem mu do, mými slzami promočené, košile. "Bojím se, že je to vážné. Nesnáším se za to, že jsme se v poslední době tak moc hádali. Hádky jsou tak zbytečné, nemyslíš? Akorát plýtváš časem. Místo toho by ses s tou osobou mohl smát nebo se bavit." Pravděpodobně jsem plácala nesmysly, ale bylo mi to upřímně jedno.
"Máš pravdu," prohlásil najednou pevným hlasem. "Hádky jsou hloupé a zbytečné. Uvědomila sis svojí chybu a s Niallem to napravíš. Už proto musí být v pořádku." Odtáhla jsem se od něj. Odhodlání v jeho očích mě až zaskočilo.
"Jsme na místě." Ozvalo se z předních sedaček. Prudce jsem otočila hlavou a podívala se z okna. Opravdu jsme stáli před nemocnicí. Mimo nás, před nemocnicí také stálo několik desítek fotografů, kteří zběsile mačkali spouště.
"Myslela jsem, že to nikdo neví." Poznamenala jsem při pohledu z okna.
"To já taky," odpověděl, když podával řidiči peníze. Opravdu nevím, kde najednou vzal americké dolary, ale nechala jsem to být. Asi mu nějaké zbyly. "Tak jdeme. Ke vchodu vede jen jediná cesta." Ačkoliv jsem předtím tvrdila, že to byla zábava, pózovat fotografům, v danou chvíli jsem si to rozmyslela. Rychle jsem vystoupila z auta a pod náporem blesků fotoaparátů jsem čekala, až vystoupí i Harry. Chytla jsem ho za ruku a on nás rychle probojoval až ke dveřím nemocnice. Před dveřmi stála nemocniční ochranka, která zabraňovala fotografům vstoupit do prostoru nemocnice. Nám je dokonce otevřeli. Prolítli jsme jimi jako kulový blesk a namířili si to přímo k informačnímu pultu.
"Dobrý večer, kde leží Niall James Horan?" Vyštěkla jsem na sestru za pultem. Ta se nejdříve zatvářila zaskočeně, ale pak začala hledat v knize.
"Jednotka intenzivní péče, třetí patro." Navedla je. Ani chvilku jsem nečekala, popadla jsem znovu Harryho ruku a rozběhla se k výtahu. Doslova jsem napadla tlačítko, které přivolávala výtah. Trvalo věčnost, než se dostavil a ještě déle, než nás odvezl do 3. patra.

"Na kterém pokoji leží Niall James Horan?" Zeptala jsem se sestry, když jsme se konečně dostali na oddělení JIP.
"A vy jste?" Pozdvihla arogantně obočí. "Rodina nebo jen příbuzní?"
"Je to náš kamarád." Odpověděla jsem netrpělivě.
"Je mi líto," zavrtěla sestra hlavou. "Přístup má jen rodina."
"Děláte si legraci?" Vybuchla jsem. "Přiletěli jsme sem až z Londýna, pro Krista."
"To je mi výsostně jedno, odkud jste přijeli. To je prostě předpis. Pouze rodina a blízcí příbuzní." Pokrčila lhostejně rameny a zavřela knihu o záznamech pacientů.
"Nemohla byste pro tentokrát udělat výjimku? Do telefonu nám nechtěli říct nic o jeho stavu, jsme docela nervózní a rádi bychom zjistili, co se stalo a jak na tom Niall je." Vložil se do toho Harry svým rozechvělým hlasem. Bylo to jako hra na hodného a zlého policistu. Přičemž Harry to zkoušel po dobrém.
"Je mi líto, předpisy jsou předpisy." Zavrtěla nekompromisně hlavou. Zrovna jsem se nadechovala k tomu, že v ní vyvolám soucit a začnu jí vyprávět, co by dělala ona, kdyby nějaký její blízký ležel v nemocnici a oni by jí nechtěli za ním pustit, ale přerušil mě ubrečený, slabý, ženský hlas.
"To je v pořádku, mluví pravdu." Oba jsme se najednou otočili. Před námi stála asi stejně vysoká dívka s vlasy černými a lesklými jako havraní křídla. I její uplakané oči a od slz zmáčené tváře na ní působily překrásně. Demi jsem takhle viděla jen v jejím dokumentu Stay Strong. I v něm brečela. Jako bych zažila déja vu. Z obličeje se dalo poznat, že je unavená, vyčerpaná a k smrti vyděšená.
"Dobře, tedy." Protočila sestra očima a my se hned přesunuli blíž k Demi.
"Dem, co se stalo? Jsi v pořádku?" Pevně jsem jí objala a zahltila jí otázkami. Harry mě beze slov napodobil.
"Já…," nadechla se, ale v odpovědi jí přerušil vzlyk, který se prodral na povrch. "Je mi to tak strašně líto." Rozbrečela se. Objala jsem jí kolem ramen a tiše jí uklidňovala, vedouc jí k plastovým židlím na chodbě. Harry nás tiše a trpělivě následoval.
"J-jeli jsme s Niallem z večeře," začala koktavě. "Zůstal tady potom, co se Harry s Edem vrátili do Anglie po tom basketbalu. Přišla jsem z natáčení XFactoru a Niall navrhnul, že bychom mohli jet na večeři. Samozřejmě jsem souhlasila, dlouho jsem nikde nebyla a měla jsem chuť na chvilku vypnout a strávit večer jen s ním." Ignorovala jsem pocit žárlivosti, který ve mně najednou vykvetl jako petrklíč na jaře. Byl to jen náznak, ale byl tam.
"Dem, nemusíš nám to říkat hned, jestli nechceš," položil jí ruku na rameno Harry, který seděl vedle ní z druhé strany. "Pochopíme to."
"N-ne, to je v po-pořádku," zavrtěla hlavou a smutně se usmála. "Večeře probíhala skvěle, najedli jsme se a asi po dvou hodinách jsme to zabalili, že pojedeme ke mně a pustíme si nějaký film. Jenže před restaurací na nás už čekali novináři. Niall řídil. Nechtěl, aby nás pronásledovali až ke mně domů, tak se rozhodl, že na to trochu šlápne. Nejel zase o tolik rychle nad povolenou rychlost, ale na jednom semaforu se snažil projet na červenou, což by se mu skoro i povedlo, jenže o nás někdo škrtnul v oblasti zadního nárazníku, takže nás to odmrštilo do druhého proudu silnic, asi o tři metry dál. Kdyby na kraji té silnice nebyla ta pitomá lampa, tak by teď Niall měl možná jen modřiny."
"A co se s ním tedy děje?" Zeptala jsem se opatrně.
"To nikdo neví, pravděpodobně má vnitřní krvácení a silný otřes mozku," zvedla uslzené oči. "A neprobouzí se."
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Rie Rie | Web | 2. února 2014 v 16:41 | Reagovat

okey....chceš mě zabít, co? co jsem ti to psala na fb? abys mě tím moc neštvala! ne, odpouštím ti, ale nemysli si, že ti to příště jen tak projde...díky poslednímu řádku jsem zapomněla, co jsem ti chtěla říct, takže máš smůlu a koukej přidat další část :) dík :)

2 Chris Chris | Web | 2. února 2014 v 17:34 | Reagovat

To vážně? Žádné novinky? Nic! Iso, já potřebuji vědět, jestli to ten vůl přežije! Nerozdýchala bych to, kdyby ne! A ty víš, proč :D Protože by tam nebyla ta skvělá číst, co jsem ti pomohla vymyslet :DDD
Ohledně komentáře na mém blogu. Hlavně pracuji ve photofilteru, protože ho mám v češtině a umím s tím. Ale mám i photoshop a v tom dodělávám detaily, písmo a takové ty blbosti ohledně coveru. Jsem ráda, že se ti líbí :)

3 Michelle Michelle | Web | 2. února 2014 v 18:42 | Reagovat

Proboha, to se člověk vážně nedozví, co s ním je? Ježíši, ty to vidíš! :D Ale vážně, já jsem se na tuhle kapitolu tak těšila, abych zjistila, co s Niallem je. A on je prostě jenom neprobouzí? Jestli zemře, nebo se neprobudí, tak se zblázním. Ede, jsi fajn, ale tohle je Niall. Amy musí být s Niallem. :D Musí, takže ho zachraň! :D Kapitola byla perfektní, bylo mi všech strašně líto. Harry byl tak sladký, chudák. :D A Demi. :'( Je mi jí hrozně líto.

4 Prostě.já Prostě.já | 2. února 2014 v 19:07 | Reagovat

A přežije nebo ano? :D Takhle to utnout! Tse! :D Ale fakt! Co s ním bude? Musím to vědět, co nejdřív! Kapitolka byla skvělá, jako vždy, ale já prostě musím vědět, co s tím blonďákem je a jak to bude dál!
Ed se k ní prostě nehodí tak jako Niall! Takže musí být s ním, ať se jí to líbí nebo ne! :D

5 dree. dree. | E-mail | Web | 2. února 2014 v 19:54 | Reagovat

a sakra. člověk sem přijde a niall už se neprobouzí. :D

ale je to vážně napínavý. rozhodně souhlasím spíš s pravidelným přidáváním, protože chci okamžitě další díl. :D

dree. xoxo

6 Smile Jane | ©chers-brats Smile Jane | ©chers-brats | Web | 3. února 2014 v 19:03 | Reagovat

Já se omlouvám, že jsem teď jaksi zapomněla číst, ale vůbec není čas :) Jsem ráda, když přečtu JFML :D > Taky čteš? :DD Ale jak bude čas čekej komentář k povídce :DD

7 Rie Rie | Web | 3. února 2014 v 20:18 | Reagovat

psací stroj :)

8 Ann* | creative-joy Ann* | creative-joy | Web | 3. února 2014 v 20:38 | Reagovat

Děkuju :)

9 Ann* | creative-joy Ann* | creative-joy | Web | 4. února 2014 v 21:01 | Reagovat

Děkujii :3 No já jsem právě myslela, aby to někomu nevadilo, že už jste na to zvyklí :D Zatím se mi víc líbí Alynn no :)

10 Cherrie Cherrie | Web | 23. února 2014 v 18:15 | Reagovat

Za tu poslední větu bych tě nějradši za bradavky pověsila místo státní vlajky. Ty vole. Já na to kašlu. Proč to vůbec čtu? Zabiju se. Ne dobře. Jdu číst dál. A až to ukončíš, tak se teprve zabiju! :D Jo to bude fajn. :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama