Say Something

27. února 2014 v 22:29 | Isa
Myslela jsem, že se mi povede tuhle povídku přidat dřív. Teda. Chtěla jsem jí přidat až dneska, protože jsem jí dneska dopsala, ale nevěděla jsem, že mi tolik času zabere ten cover. :D Nechtěla jsem se s tím patlat tak dlouho, ale jsem pečlivá na výběr postav. :D Takže tady to je. Ta povídka mi přijde trochu zvláštní, ale už to nebudu opravovat. Inspirovala jsem se písničkou Say Something od A Great Big World a Christiny Aguilery. Sice ta písničky s dějem nemá tolik společného, ale psala jsem jí během jejího poslouchání. Poprvé jsem jí slyšela v rádiu a když jsem se dozvěděla, že to zpívá Christina Aguilera, tak jsem otevřela pusu dokořán, protože bych nikdy nepoznala, že to je její hlas. Každopádně jsem si písničku zamilovala a kdo jí ještě neslyšel, tak si jí určitě pusťte. :)
Povídka je s Harrym. Původně jsem nechtěla, aby byla s Harrym, ale nakonec jsem si nemohla pomoct. :D Takže tu máte jednu dávku Hazzy, i když tam zrovna dvakrát nevystupuje. :D
Poslední dobou dostávám spoustu dotazů na Unbroken. Už jsem to sem jednou psala a psala jsem to i na svůj ask. Zítra mi začínají jarní prázdniny, takže se na Unbroken určitě zaměřím a zkusím napsat další díl.

Tak snad se vám to bude líbit. :)






Ten den bylo obzvláště deštivo. Žádné překvapení, vzhledem k obvyklému místnímu počasí. Tentokrát se ovšem počasí vymklo předpovědím, které zaručovaly slunečné dny.
Déšť se v hustých provazcích snášel k zemi a nekompromisně bičoval všechno, co mu stálo v cestě. Auta jezdila pomaleji, než jindy a stěrače měly, co dělat, aby se zbavila, alespoň takového množství vody, že by se čelním sklem dalo dívat skrz.
Nečas, který venku panoval, zahnal do sucha většinu obyvatel města a ten zbytek se schovával pod deštníky nebo do nepromokavých bund. Nicméně, teplota nijak výrazně neklesla, pořád odpovídala letnímu období. Jediné, co zastupovalo studenou část dne, byl vítr, který se jednou za čas připomněl, aby se na něj nezapomnělo.
Těžké kapky dopadaly na okenní parapet v nejvyšším patře krásné budovy jedné z několika středních škol v centru a způsobovaly tak krásný zvukový doprovod, který se linul celou podkrovní místností. Okno otevřené dokořán vpouštěl čerství vzduch do místnosti, která z chodby rozhodně nelákala k vstoupení. Avšak, kdo měl odvahu a nebál se otevřít oprýskané hnědé dveře, nepochybně by ho zalila vlna příjemného překvapení. Čekal by pochmurnou tmavou místnost, kam by se ledaskdo bál vejít i za denního světla, ale zjevila by se před ním krásná místnost, které by vévodil naleštěný černý klavír značky Petrof, který škola kdysi dávno chtěla vyhodit, protože měla za to, že nejde naladit. U stěn stálo několik knihoven, zaplněné různými žánry a různě starými knihami. Nechyběl ani stůl a několik starých křesel, každé jiné, protože to nebylo koupené pro tyhle účely, spíše sebrané lidem, kteří o to nestáli.
Pokud by návštěvník přišel ve správný čas, nejspíš by ho překvapila přítomnost mladé dívky, kterou by našel buď za klavírem, nebo v jednom z křesel s knihou v ruce. Trávila tady spoustu svého volného času, jelikož milovala hudbu, ale její střední škola se tomuto oboru moc nevěnovala.
Její známost v podobě školníka, kterého měl rád snad každý, kdo s ním někdy přišel do styku, jí přišla vhod. Přimluvil se u učitelského sboru a podkroví tak konečně dostálo nějakého využití. Nejlepší na tom bylo, že ostatní studenti o tom nevěděli. Pravděpodobně většina z nich ani nevěděla, kde nějaká půda je, tudíž se to dalo využívat jako perfektní útočiště. Z okna se dalo vyhlédnout na většinu centra a nedoléhal sem hluk ze školních chodeb, takže to působilo, jakoby to ani nebylo na tomhle světě.
Hnědovláska se prudce napřímila, až jí louplo v zádech. Bolestivě si je promnula a zdálky sledovala štos popsaných papírů. Vzhledem k tomu, kolik času tomu už věnovala, tam převládalo až bolestně moc škrtanců. Zamračeně si stoupla a přešla k oknu.
Zpočátku se zdálo, že to půjde snadno. Slova napsala předem, protože měla naprosto jasnou představu, o čem ta skladba bude. Dokonce se jí i v relativně krátkém časovém limitu podařilo složit skoro tři čtvrtiny skladby, ale od té doby, jako kdyby jí někdo bránil jejímu dopsání. Přemýšlela nad tím pořád. Ve škole, doma, venku. Nejednou jí učitelé okřikli za to, že v jejich hodinách nedává pozor.
Založila si ruce na prsou a pozorovala město, které zaplavovaly salvy deště. Milovala déšť. Uklidňoval ji. Odplavoval všechny přebytečné a roztržité myšlenky. Očišťoval ji a osvobozoval od stresu a smutku, které jí způsobovala jak její špatně zvolená střední škola, tak její zlomené srdce. Hlavně to jí vlastně donutilo se sem na každé odpoledne zavírat a skládat písničky. Většinou zamilované, pomalé a smutné. Prostě přesně podle její nálady. Když neměla chuť nebo inspiraci skládat, tak si prostě vytáhla jednu z mnoha knížek, které si sem uložila a pořádně se začetla. Během skládání a čtení mohla zapomenout na všechno, co se dělo ve skutečném světě. Mohla zapomenout na to, kolik lidí ji opustilo a zklamalo. Mohla zapomenout na to, kolik lidí ztratila svou vlastní vinou. A mohla zapomenout hlavně na to, že mezi ně nepatří. Patří sem. Do téhle tmavé místnosti na vrcholku všech jejích starostí. Do místnosti, o které nikdo neví a nikoho by nikdy nenapadlo, že by v budově bylo něco takového. Všichni chodí kolem, ale neví, kam oprýskané hnědé dveře vedou. A většinou to ani nezjišťují. Jako kdyby žádné takové místo neexistovalo. A pro ně ani neexistuje.
Zaposlouchala se do písně, kterou déšť zpíval tentokrát. Zavřela oči a vnímala každou melodii. Šustění listů, dopadání kapek, občasné zahřmění. A pak se to stalo. Déšť jí napověděl, jak dokončit její prozatím nejúspěšnější píseň. Prudce otevřela oči a s úsměvem přišla blíže k oknu. Natáhla ruku a dlaní vzhůru si jí nechala smočit na znak díků. Potom jí zase stáhla do bezpečí místnosti a otřela ji o děravé černé kalhoty. Bleskurychle si smotala dlouhé hnědé vlasy, které doposud měla sepnuté jen malou sponkou, aby jí kratší prameny nepadaly do očí, do neuspořádaného copu, který nechala spadnout přes její pravé rameno. Vrátila se ke stolu. Sebrala ze země obyčejnou tužku, která se jejím předchozím počínáním nejspíše skutálela na zem, a nechala jí proběhnout po papíře, dopisujíc zbytek skladby. Po jejím dokončení si hlasitě oddychla.
Okamžitě zasedla za klavír a rozložila si na něm svou práci. Kdyby nechala svou skladbu ohodnotit odborníkem, pravděpodobně by jí řekl, že to není žádné veledílo. To ani nemělo být. Je to jednoduchá skladba, kterou by, při troše tréninku, zvládnul zahrát každý. Jenže tady nešlo o to, aby to bylo veledílo. Laura jen chtěla, aby mohla písní vyjádřit vše, co se uvnitř ní odehrávalo.
Lehce, ze zvyku, přejela prsty klaviaturu a rozmístila je tak, aby mohla začít předehrou. Na správnou dobu začala zpívat a snažila se vnímat tak, jako kdyby jen sledovala toho, kdo hraje, aby věděla, jak to uslyší ostatní. Prakticky se celou skladbu opakovalo jen několik akordů a přece jenom jí dalo tolik práce to dokončit. Nakonec sama byla s výsledkem spokojená a to je konec konců to nejdůležitější.
Nadšeně vypískla a začala tančit po pokoji. Po náročných dvou hodinách, co si nad tím lámala hlavu, usoudila, že by bylo na místě, aby se nadýchala čerstvého vzduchu. Bez ohledu na to, jestli prší nebo ne.
Z opěradla jednoho z křesel si sundala svůj khaki zelený kabát přesně do takového počasí. Přehodila ho přes svou kostkovanou červenou košili, ze které koukalo bílé tílko, protože košile byla zapnuta jen na několika knoflících. Kabát si prozatím nechala rozepnutý a opatrně otevřela dveře na chodbu. V pátek sice odpolední vyučování nebývají, ale neznala nazpaměť rozvrh všech tříd na škole. Podívala se na hodinky a zjistila, že tak jako tak, by v tuhle dobu bylo vyučování. To ovšem neznamenalo, že si někdo nemohl odskočit z hodiny na záchod. Vyšla z podkroví a tiše za sebou zavřela dveře. Potichu zamkla a pomalu scházela schody na chodbu, kde už byly dveře vedoucí do tříd. Jakmile zjistila, že by slyšela špendlík dopadnout na zem, tak se rozeběhla. Její rezavě hnědé polokožačky s cvočkami, nedělaly velký hluk, takže s tím si nemusela dělat starosti.
"Lauro, ahoj," pozdravil s úsměvem školník, když otevřel dveře a objevil za nimi svou nejoblíbenější nejmladší kamarádku, "myslel jsem, že si už odešla."
"Ne, ještě ne. Něco jsem dodělávala," vysvětlila se zářivým úsměvem, "vlastně se ani nechystám jít domů."
"Koukám, že nějak záříš, stalo se něco?"
"Dopsala jsem další písničku," pochlubila se, "a osobně si myslím, že je moje nejlepší."
"Tak to gratuluju," rozesmál se, "Chystáš se ven?"
"Vlastně jo a napadlo mě, jestli nechceš, abych vzala Bennyho," nabídla se.
"No nevím," váhal, "sice by se potřeboval proběhnout, ale nějak se mi nechce ho pouštět do té spouště tam venku."
"Neboj se, pak bych se o něj postarala, přece ho nenecháš celý den zavřeného," naléhala a potěšeně se usmála, když postřehla vykouknout malou chlupatou hlavu oříška Bennyho. I sám školník sklopil pohled k psímu pohledu a bylo vyhráno. Nikdo neodolá psímu pohledu a školník už vůbec ne.
"Fajn, fajn, tak už běžte, vy dva," ustoupil a Benny nadšeně vyběhl ze školníkova bytu. Laura se rozesmála, rozloučila se s ním a popoběhla, aby dohnala Bennyho. Seběhli do sklepa, kde studenti měli skřínky a vyběhli malými dveřmi taktéž pro studenty.
Laura si až venku uvědomila, že má pořád rozepnutý kabát, tak si přehodila kapuci přes hlavu a urychleně zapnula všechny knoflíky. V hlavě se jí pořád přehrávala její nově složená skladba. Dokonce i déšť si jí prozpěvoval. Později se přistihla, jak si ve vzduchu trénuje prstoklad a pobrukuje si melodii. Sem tam jí unikla i nějaká slova.
Po cestě nazpátek už měla pocit, jakoby jí do uší vyhrávaly sluchátka. Tak zřetelně to všechno slyšela. Hudbu, text. Benny kolem ní vesele poskakoval, jakoby vycítil její radost, kterou ještě víc znásobilo to, že při zpáteční cestě se vyčasilo a vysvitlo slunce. Nejspíš byla až škoda vracet se zpět do školy, když venku panovalo tak krásné počasí. Jenže ten klavír opravdu volal. Až jí svrběly prsty od toho, jak se těšila, až si znovu přehraje to, co vytvořila.
"Už jsme mysleli, že se nikdy nevrátíš," ozvalo se z dálky.
"Pořád tu mám rodinu, proč bych se neměl vrátit?" Zeptal se chraplavý hlas protkaný pobaveným úsměvem. Laura se prudce zastavila. Ten hlas poznala. Nikdy v životě by na něj nezapomněla, i když se tolikrát snažila a málem se jí to povedlo. Málem ho dokázala vymazat ze svého života. Jenže jí v tom vždycky něco zabránilo. Něco, co jí ho připomnělo. Interview v televizi, fotka na obálce časopisu nebo pitomá volba rádiových DJů. On byl podnětem k napsání té písničky. Celá byla o něm. Mělo to být něco jako poslední sbohem. Sbohem, o kterém se on nikdy nedozví, protože od doby, co ukončil jeho první turné s kapelou, se choval, jakoby jí vymazal ze života. Nezavolal, nenapsal. Mrzelo ji, že o něj přišla jako o kamaráda. Věděla už kdysi, že je talentovaný a dotáhne to daleko, ale nikdy by ji nenapadlo, že jí takhle odstraní ze svého nového života.
Zvedla hlavu a setkala se se zelenomodrými duhovkami, které se už před lety staly její slabinou. Jejich majitel na ní překvapeně hleděl a ignoroval jeho doprovod v podobě jeho bývalé spolužačky. Laura se v chůzi nezastavovala, ačkoliv značně zpomalila. Věděla, že je pro ni nejdůležitější, aby se nesnažila navázat konverzaci. Rozhodla se pro ignorování jeho osoby, protože věděla, že kdyby na něj promluvila, tak by to psychicky nezvládla a po měsících stýskání a srovnávání se s faktem, že už se do jejího života jen tak nevrátí, by se určitě rozbrečela zoufalstvím. Pravděpodobně by ho taky napadla takovým tím dívčím způsobem, kdyby mu mlátila do hrudi.
Prošla kolem nich, bez jediného slova a mířila si to přímo k hlavnímu vchodu do školy. Benny odběhl na travnatou plochu vedle chodníku a naposledy vtáhl několik venkovních pachů.
"Běž napřed, hned tě doženu," zaslechla za sebou a pevně zavřela oči. Musí zmizet. Stihla udělat několik delších kroků, když jí jeho oslovení zastavilo v pohybu.
"Lauro," zachvělo se jí srdce. Dlouho ho neslyšela vyslovit její jméno. A ani nechtěla. Ničilo jí to zevnitř. Tak jako tak se na něj pomalu otočila. "já…"
"Ne," prudce ho přerušila tichým hlasem. "neopovažuj se cokoliv říkat. Neexistuje nic, co by mě přimělo ti odpustit. Odjel si a od svého prvního turné ses neozval. Čekala jsem na tebe. Celou tu dobu jsem čekala na jedno pitomé zavolání, jednu pitomou smsku nebo prostě na to, že se sem jednou vrátíš a sám za mnou přijdeš a budeš mi vyprávět, jak skvělý máš život. Ty místo toho veškerý svůj volný čas trávíš v Americe se svými novými přáteli. Do Cheshire přijedeš jednou za uherský rok. Anne a Gemma radši jezdí za tebou, protože ty ses prostě očividně rozhodl, že už sem nikdy nepáchneš.
Nedokážeš si představit, jak dlouho jsem se přes tebe dostávala. Jak dlouho jsem se prala s tím hrozným pocitem prázdnoty, kde si chyběl ty. A to ani nepočítám to, když jsem tě konečně dostala z hlavy, tak ses objevil někde jinde. V televizi, v časopise, v novinách nebo v rádiu. Tolik to bolelo.
Ale já už jsem skončila, Harry. Kdyby ses teď omluvil a já ti odpustila, tak bych se sebou nemohla žít. Nechala bych se zmanipulovat moc rychle. Pro tohle neexistuje žádná omluva a já ani nechci vědět, co tě k tomu vedlo. Navíc, kdo by mi zaručil, že se to celé nebude opakovat? Ne, Harry. Odejdi a žij si spokojeně svůj život, třeba v LA, když si tam tak často, ale mně už prosím nech na pokoji." Laura si během jejího monologu ani neuvědomila, že se jí spustily slzy. Lehce si je otřela bříšky prstů a podívala se za Harryho, který na ní jen smutně koukal, nic neříkajíc. Laura zmateně zamrkala.
Okolí se změnilo. Najednou nestáli před školou, ale kolem nich se rozprostírala zelené louka posetá barevným kvítím. Nejpodivnější byl velký bílý klavír, který stál kousek od nich. Laura se pousmála. Všechno nasvědčovalo tomu, že jí někdo dává šanci se od Harryho konečně odpoutat. Rozhodně věděla, co tohle všechno znamená, i když neměla ponětí, jak je to možné. Bez ohledu na to, jak moc neuvěřitelná ta chvíle byla, bez zaváhání se rozešla směrem ke klavíru a po cestě zjistila, že na sobě má místo roztrhaných černých džínů, červené kostkované košile s tílkem a khaki kabátu, bíle šaty, které ji dosahovaly až ke kotníkům. Její mokrý cop byl suchý a smotaný do nového a dokonalejšího.
Přejela prsty po klaviatuře, posadila se na koženou stoličku a začala hrát předehru.

Say something, I'm giving up on you
I'll be the one if you want me to
Anywhere I would've followed you
Say something, I'm giving up on you

Hlas klavíru se rozléhal celou loukou. A Harry tam stál a sledoval dívku před sebou, zaposlouchán do jejích měkkých slov, uvědomujíc, co způsobil.

And I am feeling so small
It was over my head
I know nothing at all

Uvědomujíc si, jak moc jí ublížil tím, že se tak dlouho neozval. Měla pravdu. Nebyla proto žádná omluva a on ani žádnou neměl. Styděl se za své chování a sám nevěděl, proč to všechno dělal. Nezměnil se, ale přece jenom si našel spoustu nových přátel a snažil se s nimi vídat, co nejvíc to šlo, když měl volno. I navzdory tomu, že musel více času trávit v Americe.
And I will stumble and fall
I'm still learning to love
Just starting to crawl

Bohužel zapomínal na ty staré a nikdy si pořádně neuvědomil, že i doma bývali lidé, kteří ho měli rádi takového, jaký je. I bez peněz a slávy. Podporovali ho a díky nim se dostal takhle daleko. Díky nim se přátelí s lidmi, kteří kdysi ani nevěděli, že někdo jako Harry Styles existuje. Berou ho teď na vědomí, protože je slavný a zná ho svět.

Say something, I'm giving up on you
I'm sorry that I couldn't get to you
Anywhere I would've followed you
Say something, I'm giving up on you

Cítil se opravdu špatně. Do Cheshire se vracel tak málo a jednodušší pro něj bylo, když jeho matka se sestrou přijely za ním do Londýna. Přece jenom je to velkoměsto a je tam o tolik více možností se bavit, než tady na kraji světa.

And I will swallow my pride
You're the one that I love
And I'm saying goodbye

S Lauro byli přátelé. Seznámili se už v první třídě a prožili spolu toho tolik. Věřil, že jejich přátelství bude navždy. Jenže potom podepsal se skupinou kontrakt na hudební album a všechno se zkazilo. On věděl, proč se Lauře neozval. Byl to sobecký důvod, a proto by ho nikdy neřekl nahlas. Bál se, že by se k němu Laura chovala jinak proto, že je slavný. Bál se, že by se jejich vztah dostal na takovou úroveň, kdy ona by se začala chovat jako fanynka a jeho by to zklamalo. Bohužel nepřemýšlel nad následky. Zachoval se jako sobec a nemyslel na to, jak moc jí ublíží. Kdyby věděl, že ho miluje, tak by se vracel tak často, jak by to šlo. Chová k ní stejné city už od třinácti let, ale nikdy se nedostal k tomu, aby jí to řekl. A teď si svou šanci nechal proklouznout mezi prsty.

Say something, I'm giving up on you
And I'm sorry that I couldn't get to you
Anywhere I would've followed you

Say something, I'm giving up on you

Say something

Hnědovlasá dívka prudce zvedla hlavu. Záda jí bolela z nepohodlné pozice, ve které naneštěstí na chvilku usnula. Klaviatura černého klavíru na půdě školy byla přikrytá víkem a ona usnula na velkém víku, který ochraňoval struny klavíru. Přesněji na notových papírech, které ležely na víku.
Zvedla se a přešla k otevřenému oknu, o jehož parapet se odrážely tisíce kapek deště a hrály jejich osobitou symfonii. Založila si ruce na prsou a sledovala město, které chytalo lehce šedivý odstín, který se odrážel z dešťových mraků.
Píseň byla dokončena. A ona přesně věděla, co teď má udělat.

Otočila se. Přehodila přes sebe khaki kabát a vyrazila vstříc setkání s minulostí.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Prostě.já Prostě.já | 28. února 2014 v 17:47 | Reagovat

K čertu! Já brečím! :´) No words :) Je to perfektní! Tohle je prostě skvělé a já se nedokážu víc rozepsat, protože to pořád vstřebávám :´) Jsi skvělá spisovatelka, a tohle to potvrzuje! A nesnaž se odmlouvat! :D
A ty dotěrné slzy byli umocněny smutnýma písničkama, takže jsem se rozbrečela už  na začátku jejího setkání s Haroldem :D
Ale je to paráda a ani komentáře a hvězdičky na ohodnocení nestačí! :D
P.S. Ten text jsi vymýšlela ty? :O

2 Isa Isa | Web | 28. února 2014 v 20:12 | Reagovat

[1]: Moc děkuju. :D :) Kdepak. Je to z písničky, kterou jsem dala do odkazu nahoře pod obrázkem. :)

3 Vic. Vic. | Web | 1. března 2014 v 11:59 | Reagovat

BOŽE. TO JE DOKONALÝ.
A ještě ta písnička k tomu. To mi nedělej! :D
Strašně se mi líbí ty veškerý popisy, který mi pomáhají si to všechno představit.
Jsi úžasná autorka a já tvoje povídky zbožňuju. :3

4 Chris Chris | E-mail | Web | 1. března 2014 v 12:18 | Reagovat

WOW! Nevím, co k tomu dodat, protože tohle mi vážně vyrazilo dech. Miluji takové povídky, kde jsou neskutečně krásné texty písní a člověk, co píše ten příběh tak ho dokáže tak dobře zasadit, že člověk neví, co k tomu dodat.
Nevím, co jiného k tomu dodat. Prostě jen pokračuj :)
A Unbroken!!! JESTLI BUDE NOVÝ DÍL, TAK TĚ BUDU MILOVAT :D

5 Betty Betty | 1. března 2014 v 13:57 | Reagovat

Souhlasím absolutně s ostatními komentáři na to nejde říct nic jinýho než WOW!! Tahle povídka byla opravdu úžasná ! Miluju povídky kde se prolíná děj s textem písně a tuhle písničku mám obzvlášť ráda takže děkuju za to, že se ti taky tak líbila, že jsi s ní napsala tak krásnou povídku ! Vážně nemám slov. Jsi úžasná autorka tak hlavně ne přestavěn psát :)

6 Anne Anne | Web | 1. března 2014 v 20:30 | Reagovat

Strašně moc mě potěšil tvůj komentář - děkuju, děkuju, děkuju, děkuju!! :)
ak nějaqk pořád hledám téma na psaní a nemám no...
Každopádně tady to budu muset postupem času všechno dočíst, moc se na to těším a omlouvám se, že jsem tak dlouhou dobu nekomentovala...

7 Michelle Michelle | Web | 2. března 2014 v 11:33 | Reagovat

Pro tuhle povídku nemám správná slova, jak vyjádřit její dokonalost. Pokaždé si říkám, že je to troje nejlepší povídka, ale ty pak napíšeš něco takového.. Skutečně si mě tím zasáhla. Dokonalost, dokonalost, dokonalost. Nemám, co více napsat. Tvoje jednorázové povídky jsou strašně moc originální, protože to většinou nekončí tím, že se dají dohromady. Tohle je ukázkový případ, perfektní, vážně! :)

8 Cherrie Cherrie | 2. března 2014 v 13:58 | Reagovat

Páni, Iss. Když porovnám tvoje starší výtvory a teď tohle.. Neuvěřitelná změna! Vypracovala ses k něčemu neuvěřitelnému! Tohle je bomba! Nemám slov. Všechny ty opisy a
procítěnost.. Je to perfektní. Nemá to chybu. Ani tu nejmenší. Gratuluju a smekám! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama